Jednoho nebo dva?
Jednoho nebo dva, toť otázka, kterou řeší prakticky každý, kdo si chce pořídit jakékoliv zvíře. Bohužel, ne vždy majitele napadne si o potkanech něco přečíst nebo ještě hůře, narazí na internetu na zcela scestné informace či uvěří naprosto neznalé prodavačce ze zverimexu. Někdy za to vlastně majitel ani nemůže, protože kdo jiný by měl vědět, jak se o zvířata starat, než někdo, kdo je prodává?
Nicméně když něco nevíme, je dobré se podívat do biologie daného druhu, jak se chová v přírodě. Divocí potkani žijí ve smíšených skupinách samců i samic, kde se tedy setkávají různí jedinci a musí spolu jednat. K tomu jsou vybavení celou škálou projevů, kterými si navzájem sdělují náklonnost, sociální postavení, musí si vysvětlit, kde najít potravu, že se chtějí pářit a další věci. Samci a samice ve skupině vytváří společenský žebříček, který jim umožňuje si rozdělit jednotlivé role – které nejsou nijak striktně dány, není to tak, že by jedinci na vrcholu uzurpovali ostatní, ale spíše fungují jako strážci a ochránci, zatímco samice se starají o mláďata a mladí jedinci fungují třeba jako průzkumníci. Potkani jsou tedy sociální druh s rozvinutým systémem komunikace, což je jim vrozené.
Proto je otázka „jednoho nebo dva“ bezpředmětná, potkani by měli být vždycky minimálně dva. Vlastně pro domácí chov jsou ideální skupinky 3 – 5 zvířat, ale na to ne vždy má majitel prostor. Nicméně dva jsou naprosté minimum. Přesto se setkáváme s majiteli jen jednoho potkana, kteří argumentují, že to je tak lepší. Teď se tedy podíváme na jednotlivé argumenty blíže.
Nemůžu mít dva potkany, nevím co s mláďaty.
Nikdo netvrdil, že ti dva potkani musí být sameček se samičkou. Naopak, to se nedoporučuje, potkaní samice je březí jen tři týdny, a samec ji může nakrýt hned po porodu, takže by následoval jeden vrh za druhým, což samici značně vyčerpává. Volíme tedy buď dva samce nebo dvě samičky.
Dva samci nebo dvě samičky by se prali a ukousali k smrti.
Že tomu tak není, dokazuje např. libovolná chovatelská stanice, kde opravdu není možné mít při 30 zvířatech každého jedince na samotce. Potkani nejsou jako křečci, kteří žijí samotářsky a mimo dobu páření jedince vlastního druhu napadají a vyhánějí ze svého území (a i to je u domestikovaných křečků někdy potlačeno). Potkani mezi sebou řeší hierarchii, ale použití zubů u těchto bitek je zcela výjimečné, většinou dochází jen k přetlačování a kopání, kdy nakonec vítěz přidrží soupeře na lopatkách a ten pískotem sděluje, že se vzdává.
Nemám dost místa pro dva potkany.
Rozdíl ve velikosti klece pro jednoho nebo dva potkany je minimální. Pro dva potkany stačí cca 60x40x50 cm, menší prostor není moc vhodný ani pro jednoho. Pokud skutečně člověk nemá doma tak velký prostor, tak si nemá pořizovat ani potkana. Zajímavé je, že si málokdo pořídí do bytu koně, když na něj nemá prostor, ale potkana klidně vmáčkne do klece pro myšky.
Nechci dva potkany, nebyli by tak ochočení a mazliví.
Lidé ve své sobeckosti často zaměňují závislost s mírnou povahou a ochočeností. Ochočení záleží na vztahu majitele k potkanům a na tom, jak se jim věnuje. Potkani jsou kontaktní zvířata a ráda se nechají drbat i od svého člověka. Samotný potkan je vděčný za jakýkoliv kontakt, proto je na svém majiteli mnohem závislejší a v nepřítomnosti majitele trpí. Navíc, 90% problémových kousajících agresorů se rekrutuje právě z řad samostatně chovaných potkanů. Protože jsou potkani v celku inteligentní, znamená to, že mohou mít i do jisté míry psychické potíže – zjednodušeně řešeno, z nudy jim prostě může začít hrabat, což se projevuje nestandardními reakcemi – např. kousáním.
Nemám na dva potkany dost času, nemůžu se jim věnovat.
A na jednoho potkana čas je? Jeden potkan potřebuje od svého majitele podstatně více pozornosti než potkani dva, protože když je majitel v práci či ve škole, zabaví se dva potkani spolu, samotnému potkanovi nezbývá nic jiného než ležet a spát a nudit se.
Můj potkan není o nic ochuzený, každý den ho pouštíme z klece
To je jako kdyby vám někdo řekl "Je ti smutno a nemáš si s kým popovídat? Běž se proběhnout do parku!". No, tak se proběhnete a stále vám bude smutno, protože si nemáte s kým popovídat. Samostatně chovanému potkanovi chybí společnost jiných potkanů, netrpí nedostatkem pohybu. Samozřejmě, že potkani jsou aktivní a pohyb potřebují, ale sebevíce pohybu přece nikomu nenahradí kamaráda se kterým si může hrát a bavit se.
Vždycky jsme měli jen jednoho potkana a byl úplně spokojený.
Kdo měl vždy jen jednoho potkana, ten nemá srovnání, jak se chová samostatně chovaný potkan a potkani ve skupince. Nikdy nemůže pozorovat, jak si spolu dva potkani hrají, jak ve spánku leží při sobě (a to i když je v pokoji dost teplo, takže jim evidentně nejde o zahřívání) nebo jak si vzájemně pečují o srst (což mají vrozené, protože to dělají i bezsrstí potkani). Navíc majitel jednoho potkana ani nemusí tušit, jak vypadá spokojený potkan, kdyby mimozemšťani sledovali Robinsona Crusoe na ostrově, jak se baví se psem a kozami, taky by ho považovali za naprosto spokojeného – dokud by neviděli, jakou radost má z Pátka. Bohužel, většina potkaní komunikace se odehrává v pásmu pro lidské ucho neslyšitelném, takže neslyšíme potkaní smích (ano, opravdu se umí smát) ani zoufalé volání po jiném potkanovi (v tom mají např. výhodu osmáci, jejich svolávací pískáni lidi slyší a když osmák sedí v rohu a tři hodiny smutně píská, většinou majiteli dojde, že to asi není úplně dobře).
Mě stačí jeden, vždyť já se mu budu pořádně věnovat.
To je sice chvályhodné, mít na zvířátko čas, ale vzhledem k tomu, že člověk obvykle 8 hodin spí, 8 hodin je ve škole/práci a 8 hodin má volno na zábavu, těžko se bude moct věnovat 24 hodin potkanovi tak jako jiný potkan. Nemluvě o tom, že člověk spí v noci, kdežto potkani jsou nejvíce aktivní za šera. Člověk většinu potkaní komunikace neslyší a ani neumí vydávat zvuky na hladině, na kterou je naladěný potkan, takže si moc nepopovídají i za předpokladu, že by se člověk naučil nějaký potkaní slovníček. Člověk je asi tak desetkrát větší než potkan, jak by se vám kamarádilo s někým velkým jako Vyšehrad?
Pes je taky původně smečkové zvíře a vystačí si jen s lidmi.
Pes není dobře zvolený příklad. Psi byli desetitisíce let šlechtění na soužití a spolupráci s lidmi. Žádné jiné zvíře nemá takovou historii jako psi, jsou naprosto jedineční. Když se srovnávala štěňata psů s vlčaty, bylo mimo jiné zjistěno, že i při stejné výchově se vlci o pomoc k člověku neobracejí, zatímco psi ji očekávají a vyhledávají. Mají to už vrozené. Ne nadarmo se říká, že pes je něco mezi vlkem a člověkem. Psi mají dokonce speciální gesta, kterými komunikují s člověkem a mezi sebou ne. Mají i vlastní psí verzi lidského úsměvu. To u potkanů nenajdeme. Psovi lidská společnost může stačit, ale i na psech je vidět, že jsou raději, když mají psího kamaráda. Potkani, i když jsou domestikovaní, nikdy nebyli domestikování takto intenzivně a takovým způsobem. Nikdy nebyli šlechtěni pro aktivní spolupráci s člověkem. Člověk je pro ně zajímavý parťák, kamarád, ale nikdy ne náhrada vlastního druhu.
Nemůžu mít dva potkany, rodiče mi to nedovolí.
To se bohužel stává, ne každý rodič toho ví o zvířatech tolik, aby věděl, že potkani musí být dva. Pokud nepomůže argumentace a odkaz na kvalitní články, proč dva a více, je mi líto, ale v zájmu toho potkana si nepořizujte ani jednoho. Chovat potkana o samotě je druh týrání, sice ne tak závažné jako když ho někdo nekrmí nebo ho zavírá do miniklecičky, ale i tak to není nic hezkého. Když chci chovat nějaké zvíře, tak mu musím poskytnout prostor pro veškeré jeho potřeby, zodpovědné je, si zvíře nepořídit, když se o něj nemůžu postarat. Pořídit si jen jednoho potkana je stejně nezodpovědné jako si třeba pořídit rybičky do akvária bez vody, u těch rybiček je to pravda poněkud nápadnější, že jim něco chybí.
Ze zkušeností majitelů potkanů:
"Mermomocí jsem chtěla potkana. Sestra mi dovezla krásnou holčičku a já si jako každý myslela, že je úplně spokojená a nic jí nechybí, když má vodu, žrádlo, mojí péči a hamaky. Jenže pak jsem zabrousila na diskuze a četla, četla, až jsem si doma vydupala holčičku druhou. Ta první ji však nepřijala a já nerada viděla, že jsou samy obě. Nakonec jsem získala holčičku třetí. Dopadlo to tak, že holky se nakonec usmířily, postupem času přijímaly další a další kámošky a já poznala, že samotný potkan šťastný není. Člověk si s ním nepokecá, nevybere mu kožíšek, nezahřívá ho v pelíšku a spoustu dalšího." - Sabina Kandlerová
Když jsem se s přítelem rozhodla, že si pořídím potkánka jako domácího mazlíka, pročítala jsem si různé debaty, abych věděla, na co se připravit. Většinu věcí jsem dodržela, ale na co jsem nebrala zřetel, bylo pořízení dvou potkanů. Takže jsem si domů dovezla jedno malé potkaní miminko. Po pár dnech jsem nalezla fórum věnované potkanům, napsala téma o mém myšákovi a v tu chvíli se ze všech stran začalo ozývat, ať si pořídím minimálně ještě jednoho. Já to odmítala ze spousty důvodů. Nebude čas, nebude mít místo, nebude vymazlený a hlavně, připadalo mi, že je jeden naprosto spokojený. Ale nakonec jsem uznala, že to zkusím, po několika argumentech zkušených chovatelů. Domů jsem si dovezla druhé miminko. Už seznamování byla legrace jak pro mě, tak pro staršího potkánka. Rozdíl v jeho chování byl markantní, byl veselý, aktivní, ale přesto byli oba mazlíci. Bohužel se stalo, že miminko zemřelo po asi týdnu, co bylo u nás (závažná vrozená vada). A podle chování staršího mi bylo jasné, že mu kamarád velmi chybí a že musím rozhodně pořídit dalšího. Stali se z nich kamarádi a nerozlučná dvojka. Každý měl trochu jinou povahu, ale v tom je to právě krásné. Takže určitě pořizujte potkany minimálně dva stejného pohlaví. Uvidíte rozdíl sami. – Jana Havlíková
První potkan, samec, z chs. Snažila jsem se mu věnovat, co to šlo, v pubertě se začal chovat extrémně teritoriálně, byl žárlivý, na každého chlapa v mém okolí útočil. Druhého samečka akceptoval jen jako miminko a ve třech měsících ho už chtěl roztrhat. Mě kousnul taky, ale dá se říct, že na to, jak byl agresívní mě ještě překvapivě akceptoval. Nechal se zklidnit mluvením, lehl si, pak na bok, bříško nahoru, nechal se vzít takto, hladit po bříšku. Dokud mu zase nepřeskočilo – většinou tehdy, když se objevil zase nějaký chlap v okolí. Po poradě s mateřskou a otcovskou chs, vetem, jsme riskli kastraci, po které se jim ho nepodařilo vzbudit. Kdo ví, o kolik méně problémový by byl, kdybych měla hned dva a více. Nakolik to ujasnilo můj názor na chov solitéru je celkem jasné podle toho, ze následně ze dvou potkanů se stali 3, pak 4 a nakonec 6. S každým dalším zvířetem v kleci (kterému samozřejmě jsem schopna zajistit kvalitní péči) roste spokojenost a radost všech. Můžu odjet na víkend pryč a nebát se, že se kluci budou nudit nebo jim bude smutnost. Oni si toho ani nevšimnou. A zakořeněné přesvědčení, že při držení více zvířat, nedochází k tomu návyku na majitele a zvíře není tak kontaktní, klidně ráda každému vyvrátím. Zvířata nás milujou, jsou mazlivá, kontaktní, vyhledávají nás, chtějí se mazlit, poznají nás mezi cizíma lidma. Jejich vztah k nám je stejný, jako kdyby byl sám, ale ve chvíli, kdy zavřem klec, jsou neporovnatelně šťastnější. A kdo neviděl rozdíl jednoho samotného potkana v hamaku a x ocasate koule několika jedinců, neví, jaký je to rozdíl. – Lenka Ješonková
V osmi letech jsem měla svého prvního potkana - samce (v té době jsem netušila nic o potkanech natož o nutnosti ho mít ve společenství) - jak dospíval, začal vyjíždět po rukách, tudíž jsem od té doby na samce zanevřela, pak jsem už měla jen samičky, hodně přilnuly, byly šťastné za každé vypuštění z klece (teď už vím proč - samotným prostě bylo smutno), když jsem objevila potkany s PP, tak ti už jsou vždy po více - vystačí si, takže když na ně nemám zrovna extra času, netrápí je to, vystačí si sami. – Lea Pletichová Wildnerová
První potkanice "Šimina" byla sama, žila s náma prakticky na volno celý den, bydlela "v gauči", jen na noc se zavírala do klece. Tehdy mi přišla "spokojená", ale neměla jsem to s čím srovnat, protože byla moje "první". Pak přišla na výšce "Seska" - ta byla sama pár měsíců - měla jsem ji na kolejích, prakticky se mnou chodila občas i na přednášky. Po pár měsících jsem jí pořídila kamarádku a od té doby už bych nikdy bezdůvodně potkana samotného nenechala. Druhá samice už na mě nebyla tak závislá, ale ta zvířata vypadala naprosto spokojeně a nehly se od sebe ani o chlup. A kluk - pořídila jsem si samečka jen jednoho (měla jsem skupinu holek), kluk byl ve vedlejší kleci. Vydržela jsem to pár měsíců a pak když jsem viděla, jak samotný strádá jsem ho nechala vykastrovat a dožil ve skupině holek. A to jak v té skupině pookřál, bylo naprosto úžasné! – Eva Heinová
První potkan samec, cca 6 let zpět, bylo mi tehdy řečeno, že to není ideální, aby byl sám, ale že se zas tak moc nestane... byl úžasnej, uměl na jméno, dávat pusinky, ale kolem 4 měsíců se to zlomilo a začal být protivnej, dorážel mi na prsty, startoval z podskříní, vygradovalo to tím, když prokousnul kamarádce prst, převracení na záda nepomáhalo... Tak sem mu pořídila kamaráda, který byl cca o 2měsíce mladší, takže 4m a 6m, byl chován doté doby sám a byl extrémně plachý (nikdy se nenaučil mít rád kontakt s lidmi, ale postupně si zvykl, že mu neublížím) - seznamování trvalo cca měsíc, než sem si byla jistá, že se nezabijou a než si začali užívat jeden druhého... Od té doby bez jediného problému, co se agresivity týče, oba se zklidnili, první byl stále stejně mazlivý, druhý se mazlil málo, ale nebál se, přišel, když měl náladu. Když starší měl nádor na zadní noze, velmi mu druhý pomáhal, chodil s ním, zahříval ho na zemi, když se nemohl dostat nahoru. Bouhžel nepřežil operaci a od té doby byl ten mladší (cca 20 měsíců tehdy) zase jako když jsem ho dovezla- nebavily ho pamlsky, z klece vylézal jen když jsem ho dlouho přemlouvala... krátko potom ochrnul na zadní nožky a i když jsem to s ním zvládala dost dlouho bylo vidět, že s kamarádem, i když dominantním, panovačným a haštěřivým, mu bylo mnohem líp... druhého jsem v té době už pořídit nemohla, uspán ve 29 měsících, kdy se přestal snažit žrát a sem si jistá, že kdybych mohla mít dalšího, byl by tu mnohem dýl. – Magda Zvolánková
Přidám i svou trošku do mlýna. Pravda, pořídili jsme s kamarádkou hned dva "kluky", nicméně byl chovaný kazdý sám a to do půl roku, než nám došlo, že to jsou dvě holky, že se nesežerou, ba právě naopak. Tady bych podotkla, že také hodně záleží na povaze daného potkana. Kamarádčin se kamarádil naprosto se všemi lidmi, zvířaty a byl zcela nekonfliktní. Oproti tomu ten můj byl hysterka hysterická, na mě věčně přilepená a nikoho cizího nemusel. Presto přeze všechno se tohle upištěné neštěstí na kámošku strašně těšilo a na ten lesk v očích a tu uhopanou radost, když jsme je spolu pak začaly pouštět dodnes nezapomenu. Od té doby jsme už nikdy neměli potkana osamoceně, pokud byl psychicky v pořádku. A ještě bych ráda přidala ještě jednu zkušenost. Stalo se, že jsem měla dva starší kluky v boxu. Vycházeli spolu dobře, staršímu bylo skoro 2,5 roku a bylo velmi na svůj věk čilý. Bohužel mladší ve dvou letech dostal několik záchvatů mrtvice, uspání bylo nevyhnutelné. Jakmile kamarád zmizel, ten starší ležel v rohu, přestal komunikovat, nereagoval na žádné podněty či jídlo. Byl to žalostný pohled a zdálo se, že za chvilku půjde na onen svět. Riskla jsem to, vybrala z velké skupiny jednoho výrazně nekonfliktního samce a bez nějakého seznamováni ho tam mrskla. Za hodinu mi přišla vysmátá a nadšená krysa, která se chtěla hladit a mazlit. Po umírání ani ťuk. – Barbora Veselá
A ještě jedna zkušenost z jiných stránek https://blesinky.webnode.cz/osvojeni-osireleho-potkana/pribeh-treti-ben/ - Věrka Kabrdová